Lektoři

Tomáš Víšek

klavír

„Když jsem měl za sebou přípravku na hudebce a rozhodovalo se, zda se budu na něco učit hrát, nechtěli mě vzít na klavír, že se na to nehodím. Neuměl jsem u toho sedět, neuměl jsem dát "normálně" ruce na klávesy - jen se vědělo, že na to hrát chci, a učitelka hudební nauky vyřkla jedno superlativní slovo, které rozhodlo. Paradoxem je, že k učiteli, který mě nejvíc nechtěl, jsem se nakonec dostal do třídy, stal se jeho nejmilejším žákem a učil mne zcela po svém, mimo zaběhnuté normy, protože tušil, že by mě asi zahubily. Byl jsem u něj jen několik let - ale mít v začátcích jiného učitele, asi už dnes nehraju...

První mé mezinárodní soutěže byly přiměřené věku - a čekal jsem, že to bude dál pokračovat. Kdyby mi někdo v r. 1978 řekl, že na další elementární postup do 2. kola budu čekat dlouhých 14 let, asi bych mu nevěřil. Ovšem zase v době, kdy už to skoro každý se soutěžemi vzdá, já jsem se teprve "rozsoutěžil" - zjistil jsem, že je docela dost (i když ne moc známých) soutěží, které nemají věkový limit, a že je docela hezky motivující se na ně připravovat. A úspěšně...

Přestože vůbec nehraji skutečný jazz, dlouho byly jediným festivalem, na kterém jsem vystupoval, právě Pražské jazzové dny. Můj spolužák (tenkrát jazzman) Michael Kocáb mě vzal ke svému vystoupení jako hosta a nechal mě tam předvést extatické extempore na 2 klavíry současně. Kdysi by to označili spíš za vandalismus, tenkrát to ovšem byl "free-jazz". Se superlativní kritikou, dlouhá léta nepřekonanou...

Českou hudbu jsem ve školních hodinách téměř nestudoval (kromě "povinné" Smetanovy soutěže) - ovšem již na konzervatoři jsem velmi brzy začal premiérovat skladby spolužáků-skladatelů, a zde se asi zrodil počátek mé touhy uvádět i díla neznámá nebo jinak opomíjená, což jsem naplno rozvinul po studiích. Tak mě asi publikum nejvíce poznalo - ostatně i v Soběslavi jsem za ta léta provedl hodně "nestandardností"...“

Soběslav a já v ní

„Na počátku bylo pár náhod. Jednou mě oslovil "praotec zakladatel" těchto kurzů, dr. Milan Holas, jestli bych na nich nedoprovázel. (Ve městě, kde jsem nikdy předtím nebyl - a kurzy zde běžely přesně rok.) O rok později vypadalo, že z klavírních žáků nikdo nepřijede, zamýšlený lektor byl odvolán, náhle se na poslední chvíli nějací lidé přihlásili a byl jsem dotázán, zda bych tu také klavír učil. (Samozřejmě, s nadšením.) A protože schíza lektor - doprovazeč se trvale zvládnout nedá, od dalšího roku jsem se tu jako učitel už zabydlel.

"Praotec" postupně přestával kurzy s festivalem zvládat - ale to už postupně přebíral do rukou otěže Petr Hanzlík. Původně vyhlídnutý spíše jako ekonomický a PR poradce, dokázal nakonec, že Setkání s hudbou nezaniklo, naopak se teprve teď nadechlo k pravému, plnohodnotnému životu. Shromáždil mančaft (no, spíš fraučaft) spolupracovníků, navázal efektivní kontakt s důležitými představiteli i s médii a postupně navnadil místní lidi, aby se celý rok na Setkání těšili a aby na všechny koncerty chodili (také proto, že i úroveň aktivních účastníků kurzů neskutečně prudce roste!). A samozřejmě, taky jsme se tu pěkně vyblbli - já tedy neumím fotbal ani bowling, ani neponocuju, protože nevyspalý bych zkrátka nefungoval, ale baví mě organizovat "lecjaké dění" na pódiu a dvakrát jsme tu měli
i zábavný koncert se zapojením úplně všech účastníků i lektorů...

A protože sem jezdí i cizinci, tak tedy

Long Life Setkání s hudbou, Long LifeSelf-Adoration-Town!“